Sofinka a paměť stromůMartin Vopěnka

Šestiletá Sofinka pobývá tentokrát týden u prababičky. Ta žije ještě „postaru“, topí dřívím a Sofinka jí klade závažné otázky. V dialogu s prababičkou spolu vhodným způsobem hovoří o životě, jeho konci a prodloužení bytí zesnulých v dalších generacích anebo o zániku a paměti staletých stromů, které byly vykáceny u rybníka. Na hřbitově, který společně navštíví, si holčička přeje, aby na náhrobku přibylo slovo pradědeček, i když se narození pravnučky nedočkal. Smutek prababičky a Sofinky vystřídá radost z nově založené aleje, jež v obou probudí touhu vysadit znovu stromy k milovanému rybníku. Mezigenerační souznění podtrhují akvarely Anety F. Holasové, které pastelovou barevností přírodních scenérií a obou postav přispívají k srozumitelnosti vypravování. Holčička má fantazijní představy a v jedné přemýšlí o tom, proč se stromy nemohou bránit proti kácení. Ilustrátorka zde nápaditě zobrazila snový boj větví a zelených úponků stromů proti lidské dravosti.